Home‎ > ‎BIKES‎ > ‎

Favorit Rokycany 1962

Nejsem sběratel. Na to abych byl, tak bych musel místo, peníze a čas. Kdybych měl místo, peníze a čas, tak bych si pořídil nějakého dvojmístného angličáka, Morgana, nebo MG, nebo nějakou Alfu Romeo. Na toto jsem přišel, když jsem v Parezí objevil fragmenty Favorita z roku 1962 a pak i zbylé díly a rozhodl jsem se ho pietně rekonstruovat.


Na chalupě v Parezí je spousta věcí. Velice slušně řečeno. Řekl bych hromada krámů. Tak to ale na chalupách z dob komunismu bývá, zvláště pak, pokud chalupa má stodolu. Paola vždy říkala, že jsou tam dvě hapiny, čímž myslela dvě víceméně šrotová kola. Nic moc jsem neočekával, ale po zjištění, že jedno z nich je Favorit s ještě relativně pěkným rámem, a do této doby mně neznámou samolepkou, a po obrácení rámu jsem zjistil že je z roku 1962, tak jsem se nadchl pro jeho rekonstrukci. Měl již nandanou moderní přehazovačku Favorit třetí generace což bylo jasné, že původní není, ale sedlo, náboje, ráfky s obtiskem… na tom kole nebylo téměř nic měněno! A když jsem si prohlédl druhou hapinu, dámského favorita ze sedmdesátých let, tak na ní jsem nalezl původní, inverzní řetízkovou přehazovačku. O rekonstrukci bylo rozhodnuto.

Národní podnik Favorit vznikl v roce 1955(!!!!!!!!!!!!!!!!!ověřit??????????????) Na troskách znárodněného Tripolu, který sídlil v Rokycanech. Postupně se do této fabriky přistěhovali víceméně všichni soukromníci, které únorový komunistický puč vyhnal z jejich soukromých dílen. Svědčí o tom především krásný rozhovor s Frantou Babickým, legendárním stavitelem závodních rámů Favorit, a dlouholetým mechanikem československé reprezentace (odkaz!!!!!!!!!!!!!). Podle toho vypadaly i první seriové rámy. Jeden mám nyní před sebou. Krásné mufny, návařka na páčku, trubička v místě brzdy přiletovaná přes kosočtvercové mufínky, zadní vzpěry zakončeny salámy (pro neznalé, diagonální uzavření vzpěr u sedlové spojky, které vypadá jako uříznutý salám). Vpředu plechový přinýtovaný emblém favorit, na spodní rámové trubce nápis Favorit s podbarvením mistrů světa, na sedlové trubce jubilejní obtisk k výročí 5ti let Favoritu. Modrá, poměrně zachovalá metalíza. Velká většina ostatních dílů již v hliníkovém provedení, jak jsme znali až do konce osmdesátých let. Krásné kolo.

A tady to musím zmínit. Je mi až do pláče, když se jeden podívá na seriového Favorita z roku 1962. Drtivá většina dílů stejná, jako na Favoritech z let osmdesátých, jen rám evidentně degeneroval do podoby cesťáku, přišly obyčejnější mufny, zrušily se salámy a byly nahrazeny nechutnými kapsami ve spojce, zmizely návařky, vše ostatní zůstalo stejné. Brzdy, kliky, ráfky, představec, náboje! Ano, ty objevily se nakonec brzdy Centric a Special, náboje kombinace ocelového těla s hliníkovými flanžemi byly nahrazeny lisovaným celohliníkovým hnusem, zjednodušila se hlava, kliky ale zůstaly stejné s nesmyslným dvojtácem 52/46… Je mi k blití z toho jak ten komunismus zamával s kvalitou výroby, s podvázáním zlepšování a vývoje, s profesní ctí. Doma v dílnách a po šichtě na soustruzích si šikovní strojaři pro sebe a kamarády vyráběli vše, i hliníkové kliky se odlévaly na černo, hliníkové převodníky, pastorky... ve zbrojovkách na Moravě si někteří vyráběli celé čtyřtaktní 500cm3 motory (zdroj Lumír Pátik ) To byl ale osud všech fabrik, celé společnosti. Motocyklisté a nakonec automobilisté by také mohli vyprávět.

Konec nářků. Favorita jsem rozebral do posledního puntíku a zjišťoval stav. Vše zůstalo poměrně slušně zachováno. Náboje Eska s ještě vyraženým „E“, středová osa se stejným označením, hlava… je zřejmé, že točivé ložiskové části vyráběla Eska Cheb, ostatní si dělal favorit. Brzdy, páky, přehazovačku i kliky. Konkrétně ta přehazovačka, je poměrně zdařilý doklad české snahy o první měnič odpovídající stavu znalostí v polovině dvacátého století. Podobně to dělal Simplex, Campagnolo, snad i Huret. Rolničky bez zubů na kuličkových ložiskách, inverzní chod po čepu řízený spirálovou pružinou. Ještě než byla tato přehazovačka označena nápisem Favorit, tak byla označována jako „Union“. Vím to díky Mike Sweatmanovi, sběrateli přehazovaček z Edinburku, kterého jsem mimochodem dozásoboval několika přehazovačkami, čímž má například kompletní Československo Kdo Union vyráběl, ani nevím. Předpokládám že jde o předúnorový, poválečný produkt nějaké soukromé dílny. Každopádně provedení odpovídalo všem tehdejším přehazovačkám. Mimochodem to řetízkové ovládání je zase evidentně převzaté z vícerychlostních nábojů, které byly produkovány již od počátku dvacátého století (Sturmey Archer, Fichtel Sachs).

Nepovedlo se mi zachovat původní výplet. Byl velice zdevastovaný. Nicméně jsem ho nahradil stejným! Šroubárna Hvězdonice dodnes produkuje pozinkované 1.8mm dráty. Dráty jsou logicky více šedé než chrom a nebo nerez, méně vydrží, ale na tomto kole vypadají logičtěji. Ohromnou radost mi udělaly původní obtisky na hliníkových svařovaných ráfcích. Mimochodem, do kdy se tvrdilo, že hliník a jeho slitiny se prakticky nesvařují? Do konce osmdesátých let? A že ti co to uměli používali kosmické a letecké technologie (Klein, Cannondale)? Evidentně se ráfky svařovali již na konci padesátých let.

Klínkové kliky s trojpackou, které se nezměnily defakto 40 let (jen za tohle bych komunisty nikdy nevolil) jsou opatřeny jedním převodníkem 48 zubů s 3mm ozubnicí (1/2 x 1/8“), tzn. s klasickou strojařskou šířkou, která se dodnes udržela u dráhových a jednopřevodových kol. Sluší se ale zmínit, že již v té době se ale začínalo i s užší, 2mm variantou (1/2 x 3/32“ ověřit!!!!!!!!!!!!!!!!!!!), která přežila až do doby osmikolečka, tzn. do začátku 90tých let.

U zadního náboje jsem narazil na zásadní problém, že se mi nepodařilo demontovat původní tříkolečko. Naštěstí jsem ale disponoval stejným nábojem z roku 1968 (po panu Berkovi z ¾ Esky) a tříkolečkem ze stejné doby se stejným počtem zubů. Provedení je lehce odlišné, ale na pokusu demontovat tříkolečko i za cenu úpravy stahováku si vylámal zuby i Viktor. Ale tuto mírnou rekonstrukční nepřesnost považuji jen za epizodku.

Nepoužitelné ještě byly bowdeny. Ty jsem nahradil moderními bílými Jagwire, což i odpovídá postupům, jak rekonstruovat. Pokud má kolo fungovat, tak nefunkční věci jsou nahrazeny tím nejmodernějším co je, pokud tím není poškozen celkový vzhled. Což není. Na omotání řídítek jsem si ale zatím netroufl. Tkaloun jsem zatím nesehnal, a bleděmodré Benotto, které zbylo Viktorovi je z osmdesátých let… tak mám berany holé. Představec je také původní, již hliníkový, který se nezměnil do roku 1990. Těsně před tímto typem býval ocelový mufnový a pochromovaný.

Sedlo, okopírovaný Brooks (jak jinak v té době) se dochovalo také v poměrně dobrém stavu. Jen jsem ho očistil, a trochu napnul. Mimochodem, musím se přiznat, že postupem let jsem si poměrně radikálně upravil názor na kožená sedla práve toho typu Brooks. Je zvykem, že všichni my, co jsme uchváceni a lapeni světem kol, tak k sedlům Brooks vzhlížíme jako k naprostému etalonu sedla, k sedlu, které prostě na historickém, nebo historizujícím, nebo retroidním kole musí být. Na starém kole dejme tomu ano, ale na kole moderním? Hovno! Pryč s manýrou! Pryč s plášti v barvě slonové kosti! Pryč s koženou sešívanou omotávkou! Co je to za designový monopol? Proč by na moderním kole mělo být sedlo jak ze záhrobí výzkumu a vývoje? Není lepší za 1600 až 3500 Kč pořídit si sedlo s naprosto jinými vlastnostmi? Skutečně je tvarovaná kůže to nejlepší? Osobně proti Brooksu nic nemám, dokonce se mi líbí jak to dělají, líbí se mi celkový corporate design, ale co mi přijde ujetý, je ta snaha tato sedla a jím odpovídající gripy a omotávky použít na moderním kole. Z mne nepochopitelných důvodů jsou tato sedla protěžována na světoběžnická kola, prý se vytvarují podle zadku… no nevím. Nemám tu zkušenost, třeba se při každodenním cestování po několik měsíců a let můžou projevit přednosti těchto sedel, které jsou mi skryty (fabuluji – praktická nerozbitnost, neroztrhnutelnost, varianty s odpružením), ale na městských švihových kolech a silničácích, nemají co dělat. Podobně jsem se názorově oddělil od plášťů v barvě slonové kosti. Ale hold si to žádalo nějaký ten vývoj.

To jsem ale příliš odbočil. Opět k tomu Favoritu. Všechny díly jsem důkladně rozebral a očistil, a poté kolo zkompletoval. Poměrně rychle rostlo pod rukama, jen jsem dokoupil nové klínky, lanka a duše. Vše jsem máznul vazelínou Parktool, řetěz se dočkal očisty v mé oblíbené Arvě. Tady opět odbočím; Arva je naprostý zázrak. I ten největší šmír rozpustí a přitom nezpůsobí korozi. Když se pak použije ještě Autobalsam od stejného výrobce, lze docílit naprosto špičkového výsledku. Autobalsam je vosk v rozpouštědle. Nejen že to rozpouštědlo odstraní i ty nejposlednější náznaky špíny, ale po odpaření zůstane na povrchu bílý voskový povrch, který napoví, kde autobalsam byl, a po vyleštění hadrem je výsledek… myslím že se k tomu používá přirovnání spojené s psími koulemi. U MTB to má pak ještě jeden zcela rozpoznatelný efekt. Mikrovrstva vosku na povrchu celého kola komplikuje bahnu přilnout ke kolu. Výsledkem je mnohem snadnější očista po dojetí. Vřele doporučuji. Kam ale autobalsam nesmí přijít jsou pláště. Zateče totiž mezi ráfek a gumu, což umožní protočení pláště při zabrzdění. Že se pak ustřihne ventilek a že jste 50km od domova je pak zákonem schválnosti. I toto mám za sebou. Kam ještě autobalsam, arva, ani běžný saponát nesmí přijít jsou obtisky na tomto favoritu. To jsem nevěděl. Když jsem rám myl za pomoci Cyklostaru, tak jsem jedním tahem sundal trochu barvy z nápisu favorit. Kurva drát! Naště
stí jsem si toho všiml rychle. Staří cyklističtí bardi toto vědí, zaslechl jsem termín, že na tyto obtisky se stačilo křivě podívat a už mizely.
Tak kolo je hotové, přehazovačka zprovozněna za pomoci velice hezké páčky s nejstarší logem Favorit (psací kurzíva), a vyrážím. A to je právě ten moment, kdy zjišťuji, že sběratel a jezdec na historickém kole NIKDY nebude. Sice vše funguje tak jak má, kolo má příjemnou geometrii, brzdy brzdí naprosto moderně, ale ty převody… tříkolečko 14 16 18 (ověři!!!!!!!!!!!!!!!) v kombinaci s převodníkem 48 zubů je natolik svazující, že kolo lze označit za singlespeed. Nic proti singlespeedům, vlastně tyto stránky jsou především o nich, ale kolo v blatníkách, na širokých pláštích, s úzkými berany a měkkým rámem? Prostě jízda na tomto kole mi neposkytuje takovou radost, jako na hbitém lehkém singlespeedu, jako na vyladěné silničce, ani jako na funkčním MTB. Nemůže za to, ani to nikdy nabídnout nemohlo. Prostě pro relaxační sportovní jízdu v dnešních měřítkách toto kolo není.

Proč tento příkrý závěr? Protože jsem právě zjistil, že v mých mozkových závitech je jiná geometrie stoupání, odlišná od vášnivého sběratele, a opačného směru otáčení od historických jezdců v dobovém oblečení. Já prostě takový nejsem a nikdy nebudu. Zároveň se odvracím od myšlenky jet na tomto kole ve vlněném oblečení do Prahy. Nemělo by to pro mne smysl. Pro styl na kole nejezdím. Kolo je samozřejmě dokonalým reprezentantem své doby, smekám před jejich uživateli té doby, a zároveň smekám před Shimanem, Campagnolem, Columbusem, Cannondalem, a inovativním entuziazmem amerických pionýrů MTB, kteří v osmdesátých letech naprosto zásadně nakopli cyklistický průmysl a použitelnost kol do dnešních měřítek. Už jen pro toto zjištění byla stavba tohoto kola pro mne přínosná. A navíc, toto kolo které dostala Pavlina maminka když začínala studovat v Písku si nezasloužilo jen tak reznout v nepoužitelném stavu ve stodole. Takže budiž pochválena řemeslná schopnost podniku Favorit z dob svého vzniku, budiž na vždy obžalována a odsouzena k smrti myšlenka komunismu, a v neposlední řadě, nechť žijí zásoby harampádí a zbytečností v českých stodolách a sklepích (pokud ale nejsem povinován tato šrotiště spravovat).
Comments