Home‎ > ‎Blog‎ > ‎

Náš adoptivní otec MARTIN KONTRA v časopisu VELO IV/2013

přidáno: 23. 3. 2013 12:24, autor: Zdeněk Formánek   [ Aktualizováno 30. 4. 2013 4:35 uživatelem Urbanvelo-unlimited ]



Martin Kontra (1968)

S několika pauzami působí od roku 1994 v týdeníku Respekt. Začínal v domácím zpravodajství, v letech 2000-2002 vedl kulturní rubriku, od roku 2007 funguje jako editor. V mezidobích pracoval pro českou mutaci magazínu Rolling Stone, Týden, Lidové noviny, MF Dnes nebo Českou televizi. Co se hudby týká, hrál například ve skupinách Spanish Fly, Manželé nebo Domácí kapela. V roce 2005 spoluzaložil spolek The Ritchie Success, v němž působí dodnes. V roce 2010 stál za vznikem Bajkazylu - sítě multifunkčních bodů pro podporu městské cyklistiky a oživení pražských ulic. V sedle preferuje singlespeed, berany, osmadvacítky, starou ocel a balony. S manželkou Gabrielou vychovává tři syny - Andreje (13), Nikolu (9) a Norberta (5).


Punk s měšťáckým nátěrem

Nejvýraznější postava české městské cyklistiky vypadá ze všeho nejvíc jako rockový hudebník Prakticky denně se řítí ulicemi Prahy na kole. Na plný úvazek pracuje jako editor týdeníku Respekt, ale vedle toho stojí za nepravidelným periodikem CityBike a především za projektem Bajkazyl - sítí cyklopodniků kombinujících originální dílničky s barem, půjčovnou kol a prostorem pro kulturní akce.

V hovoru s Martinem Kontrou se občas nelze vyhnout specifické terminologii. Především se zde často opakují slůvka ulice, single a fixka. To první je jasné, to druhé označuje kolo s jedním převodem, volnoběžkou a brzdami, to třetí bicykl s jedním pevným převodem (a zpravidla bez brzd). Taková kola se ve světě už dávno ujala mezi messengery, dnes patří k takřka povinné výbavě jisté části městské mládeže a ve zběsilých barevných kombi nacích je nabízí každá světovější značka. Martin Kontra je ale mnohem víc než tohle - trendy sice musí vnímat, ale nejde po povrchu a neveze se na módní vlně. Jde po obsahu - na kolech především jezdí a zajímá jej jak jejich užitná hodnota, tak technická stránka. Nejzajímavější asi je, že s jeho viděním světa lze prožít život na kole a přitom prakticky neopouštět hranice města. I takový může být biking.

Jaký je vlastně tvůj vztah ke kolům? Přiznám se, že mi to není zcela jasné.

"Na rozdíl od vás v redakci a asi od spousty vašich čtenářů jsem nikdy nejezdil na nové špičkové technice, která by byla moje. V deseti jsem od rodičů dostal klasického komunistického favorita a strávil jsem na něm dalších šest let. Byla to pro mě iniciační záležitost - díky tomuto kolu jsem se asi poprvé v životě opravdu osvobodil. Bydlel jsem na kraji Prahy a začal jsem objevovat okolní kraji nu, zákoutí vnitřního města a spoustu dalších věcí. Na tom železe tak úplně nezáleželo. T0 kolo nestálo za nic, byla to klasická zfušovaná socialistická výroba - všechno měkké, bezcenné, nepřesné. Jediné, co mi to coby zvídavému teenagerovi dalo, byl fakt, že jsem ho nakonec uměl rozebrat a složit do posledního šroubku. Rád na to vzpomínám jako na první dílenskou zkušenost. Pak mi ho ukradli a měl jsem pauzu."

Tipnu si, že ji ukončilo horské kolo.

„Přesně tak. V devadesátých letech jsem si jako všichni Češi začal kupovat horská kola. S první brutálně těžkou Winorou jsem oprášil starý zvyk a začal jsem coby mladý reportér Respektu po dlouhé době jezdit na kole de n ně. Kola jsem si najednou musel kupovat s frekvencí zhruba jedno ročně, protože mi je po řád kradli. Dnes jsem opatrnější, ale stejně jsem došel v počtu krádeží až k číslu dvanáct. Takže jsem se mezitím dostal i ke slušným strojům: měl jsem třeba Cannondale, jeden z těch příjemných duralových neodpružených rámů, pak nějaké modely od KHS, GT nebo Kettler a na konci devadesátých let jsem si koupil dobře vybavenou Univegu. Tehdy jsem poprvé seděl na železe, které mám rád: lehké ocelové trubky, ušlechtilá práce, slušné komponenty, lehké ráfky. Ale protože ta dobrá kola mi pořád kradli, tak jsem v Praze začal kupovat především zajímavý šrot. To znamená kola, která už měla hodně za sebou, ale byla na startu dobře vybavená. Zlom nastal, když jsem odjel na krátkou stáž do Berlína, kde jsem si koupil dosti strašné hliníkového ruské s velkým slopingem, takové to městské, příjemné, pohodlné kolo, které bylo v hrozném stavu. Začal jsem ho ladit dle mých představa zjistil jsem, že to baví."

A takhle vznikl nápad opravovat kola přímo ve městě a ze starého šrotu stavět zajímavé stroje?

"To bylo složitější. Tunil jsem na koleni staré kusy a viděl, že je to sice originální, ale pořád jsou to jen brusy v ubohé kvalitě. A chtěl jsem se dostat dál. Jak technicky, tak mentálně . Současně jsem si koupil od jedné starší triatlonistky svou první slušnou silničku, hliníkový Cannondale. Hranice se posunuly. V rámci testování jsem coby novinář začal jezdit na úplně nejlepších kolech, co jsou na trhu. Musím říct, že zážitky na strojích v ceně nad sto tisíc za to prostě stojí. Je to bezva, ale nemyslím, že bych na tom měl brázdit Prahu. Jezdím rád hodrychle, ale nikdy jsem nezávodil. Velkou část mého bikového života jsem dost hulil a řádil, takže jsem nikdy nebyl úplně výkonný. Jenom jsem prostě strávil spoustu času na kole. A chtěl jsem tuhle skvělou zkušenost zprostředkovat co nejvíc lidem . Před třemi lety jsem založil dílnu, naučil se spoustu věcí a spojil se s lidmi, kteří jsou lepší než já. A je to tady. V Bajkazylu víme o městě skoro všechno a jsme schopni to lidem předat. Naše dílna dnes staví originální kusy, na nichž je vidět, že jsme v ulicích najezdili tisíce kilometrů."

Říkáš, že trávíš spoustu času na kole, ale mluvíš jen o Praze. Vyjedeš vůbec někdy do terénu?

"Nemám to rád. Jako mladší biker jsem měl odpružené kolo a vyrážel s kamarády ven, ale v zásadě mě to nebaví. Do lesa by měl člověk chodit pěšky. Nefascinují ani technické sjezdy, ani jízda na singltreku. Baví ale jezdit na silnici - je to lehké, rychlé a fascinující."

A vyjedeš si někam za Prahu na silničce?

"To dělám tak jednou za dva měsíce. Že bych si vzal silničku a šel si udělat pěkné odpoledne, to dnes jednoduše nestíhám. V devadesátých letech jsem ale rád jezdil na výpravy. Prostě jsem vzal horáka, koupil nějaké levné brašny, zabalil spacák a pár trik, nasedl do nejlevnějšího autobusu a zmizel někam nad Barcelonu. Pak jsem se posunul vlakem třeba do Malagy a toulal jsem se sám po silničkách v horách kolem Gibraltaru. Tam jsem udělal nějakých 40-60 km denně. Anebo taky 100 km, podle terénu. Byl jsem mladý, nebyl na to třeba žádný trénink. Byl jsem takhle párkrát i s kamarády v Itálii a ve Španělsku, projel tamní města a spal po plážích, ale zařádit si na Lago di Garda na perfektním biku, to pro není. Kdybych si mohl vybrat, tak vezmu cyklokrosku a pojedu polní cestou někam do Bretaně. Mám tři malé děti, takže se skupinkou bývalých spolužáků z fakulty děláme párkrát ročně akce na kolech s dětmi. Ale je to velmi turistické, nejde tam o žádný špičkový biking."

K městské cyklistice patří čím dál víc singlespeed. Je to móda, ale to připadá jako nesmysl. Jeden převod, nebo dokonce pevný náboj, k tomu tvídový oblek, čepička, image francouzského studenta začátku minulého století. Co ty na to říkáš?

"Samozřejmě je fakt, že místy je to poněkud trapnější záležitost. Třeba náš mechanik Pepa, pravověrný a šikovný jezdec na festce, nechce mít s touhle módní vlnou živenou studenty a lidmi z reklamy nic společného. Provokuje ho, že ty lidi nezajímají kola, ale fakt, že to dobře vypadá - což navíc platí jen tehdy, když jsou jezdci štíhlí a mají cit pro dobré železo. Část městské fix komunity jsou prostě pozéři. Zároveň nejsem ani zdaleka tak přísný jako vy. Oceňuji fixku jako technicky náročnou disciplínu a myslím, že spousta lidí se na tom i díky té módě naučí jezdit. A na rozdíl od snobů, co si kupují hrozně drahá sportovní kola a pak na nich tráví pět dní v roce, jsou mi tihle mladí šílenci sympatičtí. Možná díky té módě budou se svým kolem ve výborném kontaktu a naučí se dobře pracovat se svým tělem. Když nemáš brzdy, musíš umět trochu gymnastiky, což mi přijde docela přitažlivé. To už ale mluvím o lidech, co to opravdu umí."

V San Franciscu se objevili messengeři na fixkách a pár se jich zmrzačilo, někdo to dokonce nepřežil. Nějak jim nedošlo, že ta móda vznikla v rovinatém New Yorku. Praha je kopcovitá přinejmenším jako San Francisco a kolo s jedním převodem - a bez brzd - je hůř ovladatelné a v provozu nebezpečné.

"To je pravda. Fixka je fantastická do Berlína, Kodaně nebo New Yorku,a možná trochu i do Vídně. Na druhou stranu v tomto smyslu je vše hodně individuální. Já jsem jezdil v Berlíně na singlu s volnoběžkou a brzdami. To mám do města nejraději. A dělám to tak i v Praze, přestože bydlím na Petříně. Jen musím naplňovat klasický bonmot, dle nějž má single tři rychlosti - vsedě, vestoje a pěšky. Zároveň chápu, co štve vás - když někdo dnes dělá trendy fotku bytu, tak všichni architekti chtějí, aby tam byla opřená nebo pověšená fixka. Což je trochu blbé ve městě, kde se na ní těžko jezdí. Když do ale můj nejstarší syn právě teď hučí, že chce jezdit na pevném převodu, tak mu v tom nebudu bránit. Ten zážitek je hodně inspirativní. Zároveň mě baví, že se s těmito koly vrátilo něco, co mi je hrozně blízké. Staré železo, kutilství a jednoduchost: to kolo se postaví třeba za odpoledne z nějaké staré silnice. Za minimální peníze vzniká něco originálního, technicky jednoduchého. A vlastními silami. V tom vidím mimochodem zásadní rozměr našich dílen v Bajkazylu."

Jaký je tvůj pohled na druhý pól městské cyklistky - elektrokola?

"Upřímně? Osobně je nesnáším. Ale vnímám, že to je velmi přitažlivé. Třeba moje matka je typická klientka: starší, silnější paní, která by potřebovala na některé svoje vzdálenosti elektrokolo. Rozumím tomu, že pro některé lidi to může být iniciační prostředek, aby začali jezdit na kole. Zároveň mě to trochu provokuje, protože vím, že pokud má být elektrokolo dobré, musí být hodně drahé. Podřadné stroje, kterých jsou plné ulice, mi kazí náladu: nemají technickou úroveň a nejsou hezké. A vedou lidi ke špatným návykům a představě, že něco je zadarmo, což mi nesedí. Když už má něco být elektro, tak pro je mnohem lákavější elektroskútr: tichá malá motorka, která má neuvěřitelný krouťák. Mimochodem by zajímalo, co si vlastně o elektrokolech myslí Velo ... "

Mně nepřijde špatné, když nějaký úředník chce dojet do kanceláře na elektrokole, aby se nezpotil a vyhnul se tím autodopravě. Musím ale také připomenout, že nejsme žádní skalní odmítači fixky. Řada z nás závodila a strávila roky zimního tréninku s pevným nábojem.

,.Já také rozumím užitné potřebě kola a sám jsem to jako novinář propagoval. Je jedno, na čem se jezdí, hlavně, aby se jezdilo v centru města, protože to zlepšuje atmosféru v ulicích. V Berlíně jsem zažil, že mě můj ani ne šestiletý syn mohl díky dobrým stezkám všude následovat. Tamní bezpečnost je nenahraditelný pocit. To dítě na nějaké primitivní dětské šestnáctce s torpédem dokázalo lehce zvládat všechny trasy i nástrahy města. Což je zážitek, který všem rodičům doporučuji. Tam prostě platí prim užitnosti. Oni jdou vlastní cestou, jejich městské kolo má blatníky, aby nebyli špinaví, aby mohli jet vzpřímeně, aby mohli mít sako, aby mohli jet pomalu, aby nebyli zpocení. Rozumím tomu, ale mám to jinak: patřím ve městě k těm, kteří tam trochu sportují."

Pokud srovnáváme Berlín a Prahu z pohledu městské cyklistiky, je tady zásadní rozdíl v tom, jak společnost přijímá kola. Myslí si tam vůbec někdo, že kolo na ulici nepatří?

"Pokud ano, není zvykem se tím chlubit. Tohle tam už dávno není téma. Berlín se ale v Česku někdy trochu přeceňuje. Pod dojmem toho, že se tam opravdu příjemně žije, zapomínáme na některé problémy - například ne zrovna povzbudivý podíl lidí bez práce. Kola tam každopádně vnímají úplně jinak: moc se o nich nemluví, protože se na nic prostě jezdí. A není tam to, co je v Česku šílené a zároveň úžasné: tady spousta lidí neumí pořádně jezdit na kole a zároveň je za to kolo ochotná utratit nehorázné peníze."

Může se Praha vůbec někdy proměnit do podoby cyklistických měst, jako jsou Berlín, Kodaň nebo Amsterdam?

"Praha má limity dané terénem. Tady to bude vždycky v jistém smyslu spíše pro zdatnější nebo chcete-li adrealinovější jezdce. Já jezdím denně dolů z Petřína a tohle rychlostní riziko - stejně jako fyzické nasazení na cestě zpátky - prostě v Kodani nezažijete. Druhý limit je stísněnost historického centra. Aby bylo opravdu průjezdné, vyžadovalo by to velmi tvrdé zásahy politiků. Ti se k nim ale stále nechystají, protože mají pocit, že řidiči by jim to neodpustili. Zapomínají na to, že spousta řidičů občas jezdí i na kole. To je známý problém: politici v Praze už roky rozumějí spíše řidičům než cyklistům. Já bych doporučoval více naslouchat tomu, co chtěcyklisté. Řidičům se naslouchá odjakživa. A cyklisté jsou slabší a potřebují ochranu - jinak se prostě budou bát jezdit. To je ten třetí, mentální limit. V Praze až na čestné výjimky pořád platí představa, že tenhle čistý, bezpečný, osvědčený, levný a přátelský způsob dopravy je neodpovědný, anarchistický a příliš výstřední. Což je pro mě osobně velmi absurdní: odjakživa ctím punkový přístup k věcem, ale zároveň stárnu a chci být se svými sousedy zadobře. Auto mám, dokonce dvě, protože jsme velká rodina a pro Bajkazyl potřebujeme dodávku. Přestože mám ta auta, tak je mi příjemné z Petřína odjíždět bez nich a používat je, jen když je to fakt nutné. Co je na tomhle proboha výstředního? Moje postoje jsou v tomto smyslu spíše měšťácké - chci, aby město bylo příjemné, aby se v něm příjemně žilo a dýchalo a aby tam sousedé rádi zůstávali."

Já bych byl v tom přihlašování se k hodnotám střední třídy opatrnější. ty jsi alternativec na první pohled. A Bajkazyl přece zdůrazňuje svou originalitu: je to všechno jen ne normální dílna nebo normální bar.

"Jasně. Ale navzdory tomu si myslím, že to, o co nám jde – aby město bylo příjemné, bezpečné, milé a zábavné, jsou hodnoty, které už pomalu patří do střední třídy. Časy se mění: před dvaceti lety jsem si coby kytarista své perfektní skupiny myslel, že Praha je jen naše a komu vadí hluk, nemá tady co dělat. Moc nás nezajímalo, co si myslí ti, co jim je nad třicet a mají děti. Dodnes si i jako rodič myslím, že Pražané by k hluku v centru měli být tolerantnější (koneckonců auta ho produkují víc než kluby). Ale zároveň je mi skoro pětačtyřicet a hodnoty, které prosazuji skrz kolo, jsou prostě hodnoty střední třídy. Je to čistota, vstřícnost a tolerance."

Kdy se popsaná situace změní?

"Vůbec nevím. Mladší generace je mnohem vstřícnější než ta moje, ale osobně už jsem z toho všeho agitování unavený. Patnáct let o tom píšu, jezdím demonstrovat na cyklojízdy, chodím do rádia, setkávám se s politiky a cítím, jak je to únavné – lidé nechtějí poslouchat pořád dokola, že kola mají málo prostoru. Praha navíc není Berlín a nikdy nebude. Tady jestli jednou bude podíl cest vykonaných po městě na kole 10 %, tak to bude ráj na zemi. Berlín ale má 25 %, Kodaň ke 30 a tamní radnice říká, že chce mít 50, což je tady nepředstavitelné. Moje zkušenost zároveň říká, že v Praze jsou lokality, a není jich málo, které jsou na kole neuvěřitelně rychlé. O krátkých cestách v samém centru nemá smysl mluvit - tam kolo nemá konkurenci. Zajímavější je, že jsem třeba schopen dojet z Pankráce do Holešovic po magistrále za pár minut, což je automobilové tempo. Chci říct, že Praha je malá, takže projet z jednoho okraje širšího centra na druhý je docela hračka. Také se moc neví, že Praha má krásné scenérie - třeba cyklostezka u Bajkazylu na Žižkově nebo trasa podél řeky z Radotína do Tróje. To jsou... koridory, které každé město nemá. Já je znám, a i proto jsem založil Bajkazyl. Chtěl jsem být svobodný a dělat kromě stížností i konkrétní akce, které propagují kola jako perfektní médium veřejného prostoru."

Bajkazyl byl původně myšlen jen jako dílna?

"Ne. Založili jsme ho jako komunitní prostor pro lidi, kteří jezdí rádi po městě na kole a kteří v klasických bikeshopech nenajdou to, co právě hledají. Ale od začátku jsme to mysleli jako širší point. Takže hned na startu to mělo i kavárenský a kulturní rozměr. Věřím tomu, že lidé se rádi houfují a mluví o různých věcech a ne jen o jednom tématu. Smyslem toho je, aby se tenhle dílenský point rozšířilo další aktivity. Pořádáme koncerty, blešáky, promítání, jízdy a další akce. A naše parádní - a už zmíněná - aktivita je recyklace. Stavíme z použitých dílů městská kola vyladěná podle našich představ. Většinou se vezme starý rám a na něj se věší komponenty, které považujeme za cenově dostupné a zároveň solidní. Recyklace v našem pojetí neznamená repasovat nereformovatelnou ukrajinu. Mnohem raději kombinujeme zajímavé věci (třeba staré italské silniční rámy nebo upravené české favority) a doplňujeme je novými originálními díly. Ve spolupráci se spřátelenou dílnou Urbanvelo Unlimited jsme už postavili zhruba 40 kusů a všechny jsme je prodali. Do toho máme v barech unikátní nabídku doplňků - od sedel přes pneumatiky a pedály až po úchylná sedla. Je to docela divočina."

Máte ve své stáji nějaký speciální kus?

"Na jedno naše kolo jsem byl svého času docela pyšný. Našel jsem někde bezejmenný, ale moc pěkný dámský rám ze 70. Let a na něj jsme navěsili mix freeridu a městské klasiky. Výsledkem je relativně lehký kousek, bubnové brzdy, sedmi rychlostní nábojová převodovka, blatníky, nosič, balony a výborná ovladatelnost. Když jsme ho prodávali, bylo jasné, že z Bajkazylu odchází kolo, které za ty peníze představuje unikát, se kterým bude majitelka spokojená. Radost mám ale třeba i z favoritů, hodrychle repasovaných na singlespeed: vše zbytečné se očeše, vymění se střed, kliky a brzdy. Je to práce na jedno odpoledne, které může majiteli dost zásadně proměnit náladu. Není snad nutné říkat nahlas, že k lepšímu."

Sleduješ Tour de France?

"Jasně. "

Baví to víc než jiné sporty?

"Silnice je jednička. Jednak z estetických důvodů a jednak proto, že to je disciplína na hraně sil. I se všemi těmi drogami, tlakem, lhaním a skandály je to pořád ryzí - tedy alespoň v naději, že to dlouhodobě prostě nepůjde ošidit. Vrcholoví cyklisté jsou zajímaví tím mixem slávy a gladiátorství: jsou to zároveň hvězdy i oběti systému, v němž se touží prosadit. Jako malý kluk jsem měl ještě jeden zásadní zážitek. Odstartovala ho kniha Zlatý expres o Antonu Tkáčovi: dráhový sprint, tahle pro plno lidí absurdní disciplína mi po jistý čas docela fascinovala. Ještě během základky to ale opustilo. Nikdy bych nevěřil, že se fixky jednou vrátí do mé blízkosti, ale už je to tady."

Bajkazyl S tebou vede tvoje žena, fotografka Gabriela Kontra. Zbožňuje městský biking podobně jako ty?

"Ani náhodou. Gabriela je spíše pravověrměstská chodkyně. stejně jako já ráda ulici, zajímá ji městská kultura, chová na Petříně včely a slibuje do Bajkazylu petřínský med, ale kola ji nezajímají. V Berlíně jezdila na starém dámském Diamantu z blešáku a dodnes na něm jezdí s dětmi na houby z našeho domku ve Slavonicích, ale moc to neřeší. Jednou jsem se pokoušel, možná s přehnanou pompou, věnovat jí kolo, do kterého jsem by docela zamilovaný. Vůbec to neocenila. Nechci přehánět, ale skoro jsem se rozbrečel než jsem tuhle zatáčku vybral. Poklad zůstal viset u mne a asi je to tak lepší."

Díky za rozhovor!

Martin Raufer

Foto: Markéta Navrátilová a archiv Martina Kontry

Comments