Raphina al Cannondallah

Motto: Hujer vole, pořiď si konečně normální krosku, a né toho dětskýho kenondejla se stopořenym představcem

Rám a vidlice: Poison Opium, alu a celokarbon vidle

Lak: Urbanvelo Unlimited, stříbrtná, šedá, perleť, probarvení a-la Rapha

Komponenty: Sram Rival 10, 172,5 50/34 , Shimano CS-6700 12-30

Řídítka / sedlovka: Ritchey PRO / Classic 31.6

Představec: FSA OS 168

Kola: Fulcrum Racing 7 LG

Obutí: Schwalbe G-one 40mm

Omotávka: Supacaz

Zvláštnostě: Speen Sram Umlenker rovnátko na ohejbátko

Někdy před rokem, dvěma, kdo ví, jsem si koupil jetého singlespeeda Poison Opium. Kromě naprosto nechutnýho designu „Opium“ se toto kolo vyznačovalo radostným osazením v podobě kol PRO-LITE, klik Ultegra s jednopřevodníkem Absoluteblack, sedlovky KCNC, představce Thomson, brzdopák SRAM, a řídítek ZIPP. Řídítka mi hnedle zatknul Viki (nandal na svojí krosku, protože Štybar měl na své růžovce Specialized Cruxx blahé paměti ty samé), Thomson 9cm mi způsoboval bouchání koleny do řídítek, sedlovky s přímým zámkem nesnáším, a celkově to tím pádem bylo takové… strašně hezké, vymazlené a lehké, ale mně vlastně k ničemu. Terénní singlespeed totiž stejně považuju tak trochu za onanii pro děti, takovéhle kolo má být spíš plnohodnotným cesťákem.

Nuže, vše šlo tedy z kola do krabic, něco hned na kola jiná, a rám s vidlicí na hák. Časem se vyšašily komponety (několik 9speed sad, desítkový Sram Rival, jedenáctková Athena) a dozrála idea přespolního štěrkoletu. A ten se tedy stal skutečností. Nicméně nepředbíhejme.

Rám. Bože, ten je ale hnusnej! Hydroformingem zbouchané trubky, že jednomu skoro hlava nebere, hlavovka ve tvaru nedodělané vázy, prdel zohýbaná dole tak, že botami s velkou podrážkou klepete do zadní vidlice. Návařky na lanka obludně velký, všechno vrchem (což nesnáším). Všechno je to ale udělaný tak nějak… dobře. Německy. Respektive, ten Němec, co si ten rám vymyslel, si do té Asie dojel, když to vymýšlel. Googlím, hledám, zjišťuji, že Poison je taková německá obdoba našeho Spyderu, a hlavně že defakto identické rámy jsou závodně ježděny pod značkou OCCP. Hledám designové varianty. Nic nás s Viktorem neuspokojuje. Nic se nám nelíbí. Ty ostré hrany svádí k barevnému užití tohoto tvarování, ale všechno je to takové… jak to slušně říct… Navyližprdel. Jen taková historická odbočka; horní rámová trubka je trojúhelníkového profilu, jak to v devadesátých letech měly MTB topmodely Mongoose. Říkalo se jím Toblerone (podle trojúhelníkové čokolády ze Švýcar co vytahuje plomby ze zubů).

S lakem jsem si dlouho lámal hlavu. Nespěchal jsem. S Vikim jsme si několikrát vytáhli zbytky jiných barev, a přemýšleli, jak je zužitkovat. Je to přece jen kolo do vlastních řad, a nechtěl jsem zbytečně utrácet. Nejvíc bylo banální šedé, tak jsme stále vymýšleli, jak ji oživit, abych z toho neudělal takové to fašistické tuzingové jakože nenápadné kolo. Mezitím jsme dodělali mého hlavního singlespeeda do města pod jménem Fattyma al Cannondalah. Což je nejapný pokus o žert spojující skutečnou vidlici Cannondale Fatty, recyklovaný rám Author z trubek Columbus Airplane, a mé fetišistické záliby v Cannondalech. Říkal jsem si, chlapče, stavíš furt kola, tak ta tvoje by mohla být tak nějak vždy Cannondale, a pokud ne, tak alespoň Cannondallah. No.

A jak řekl, tak udělal.

Bude to Cannondallah. Znovu vytahujeme barvy, kterými bychom mohli oživit tu šedou. Skládáme si zbytky růžové, tmavě modré, bledě modré, zelené, stříbrné… postupně máme na stole dvacet pixel se zbytky barev. Na stůl dáváme i tu otřesně růžovou omotávku Supacaz, co jsem si před dvěma lety koupil od Feriho Raboně, a neseděla k Fattyně. Škatulata hýbejte se, a vylezly nám vlastně barvy jak u Raphy.

Rapha… Raphina al Cannondallah

Dobře tedy, Fattyma bude mít sestru. Raphinu. Dolaďujeme logo. Céčku cannondale přiohýbávám špičky do tvaru půlměsíce, a přidávám hvězdu. Když sranda, tak prdel kompletní. Řežeme šablony pro lakování, a přitom si sám rekapituluju, k jakému lakovacímu posunu vlastně za těch pár let došlo. Od samolepky za 40kč přes řezaný polep „navrch“ bez zalakování i „s“, a nakonec maskování vícevrstevného laku. Viki udělal veliký posun, a to to přitom neznamená, že žádná kategorie jednodušších popisů nemá svojí váhu a smysl.

Stříbrné nápisy jsou překryty šedým banálním lakem doplněným barevnými pruhy na spodní rámové trubce. Přes tuto kombinaci opět přichází perleť a bezbarvý lak. Perleť udělá zázrak z čehokoliv. I ze šedivé. Jsme spokojeni.

Osazení se nějakou dobu řešilo. Pro sebe jsem chtěl použít klidně i více nesourodou směs, tento Rival ale nakonec zbyl. V mezičase se naskytla koupě skoro nových širších Fulcrum LG kol, a Schwalbe začali vyrábět pláště G-one. Záměr dát do kupy celou sadu Ritchey Classic ztroskotala na změně jejich designu, tudíž jsme zůstali jen u sedlovky. Kupodivu to vůbec nevadí. Řídítka z Cyklovrakoviště, představec FSA poděděn po kolegovi, zbývalo jen koupit řetěz kazetu a kabeláž. Jo a kladku na přesmykač. Nenáviděný horní tah lanek. Čirou náhodou objevuji ale firmičku Speen ze Saska, která vyrábí taková rovnátka na ohejbátka, kterými otočíte směr tahu na přesmykači. Zřizuji si PayPal a kupuji. Cena jak za přesmykač, ale představa že tam budu mít kladku… fuj tajbl, velebnosti.

Osazování kola je radost. Materiál je kvalitní, hezký večer a počátek noci. Pak ale dojde na brzdy. Cantilevery Tektro. Fascinující, kolik sprostých slov, se dá u toho vyslovit. Viki mě uklidňuje, že nápis FSA to nezlepšil, a stejně píčoval i na kole svém. Zlatí Japonci.

Dodělané kolo se mi… líbí. Růžová omotávka našla konečně své místo, a dost komponentů z krabic také.

Jaro vítej.